Jdi na obsah Jdi na menu
 

Ať se tvá ztracená vláda věcí tvých se k tobě, lide, navrátí…!

8. 11. 2010

Autorka dospěla mimo jiné i díky ohlasu čtenářů Britských listů k rozhodnutí iniciovat změnu stávajícího nefunkčního a kontraproduktivního systému a zaslala na Ministerstvo práce a sociálních věcí stížnost na praxi úřadů práce v oblasti politiky zaměstnanosti a na nehospodárné nakládání s finančními prostředky MPSV ČR a Evropského Sociálního fondu v ČR. Stížnost poukazuje na evidentní nutnost změn systému tak, aby zohledňoval aktuální stav a vývoj na trhu práce a skutečně naplňoval cíle a účely vynakládání finančních prostředků ESF v ČR a MPSV ČR proklamované na webových stránkách těchto institucí.)

Stávající systém podpory politiky zaměstnanosti je zcela zřejmě spolehlivou cestou do bezvýchodné sociální pasti. Navíc je velmi pravděpodobné, že snižování „přebujelého” (po 20 letech stále ještě?) personálního stavu ve státní správě se v rámci efektivity „nezbytných” úsporných opatření dotkne především oněch „neschopných”, kteří si své „nepatřičně a bezdůvodně vysoké” tarifní platy vysloužili „pouhým bezčinným vysezením na naprosto zbytečných pozicích”.

Nikde jsem nezaslechla ani náznak zamyšlení ohledně dalšího uplatnění stovek/tisíců adeptů dalšího rozšíření řad nás, neschopných a líných parazitů naší skvělé sociální sítě– potencionálních prodejců bezdomoveckého Nového Prostoru před vchody nákupních center, následně soustřeďovaných v ghettech na okrajích měst?

Čím více samotných občanů nalezne odvahu na tuto skutečnost upozornit, tím se zvýší jistota, že se podněty bude muset zabývat spolu s příslušným ministrem Drábkem i naše současná racionálně pragmatická a energicky akční vláda. Bude nucena vzít na vědomí nevyslovovanou a ignorovanou skutečnost, že je ve členské zemi EU ve 21. století na trhu práce bez skrupulí a možnosti obrany praktikována diskriminace m. j. i na základě věku a pojmenovat resp. definovat ji jako problém, který je nutno ne jen řešit ale i vyřešit!

Manažery projektu financovaného ESF, jehož jsem již pátý měsíc účastnicí, a který v předchozích článcích zmiňuji, mně bylo vysvětleno, že tento projekt je vlastně privatizovanou obdobou služeb, které úřady práce mají poskytovat.

Velmi zajímavá by byla informace, zda někdy někým byla vyhodnocena finanční efektivita tohoto kroku…

Tedy místo stálé dosažitelnosti erudovaného specialisty přímo na úřadu práce nebo v úzké návaznosti na něj, který by bezprostředně po registraci v evidenci ÚP čerstvému a nezkušenému uchazeči o zaměstnání nové mohl být nápomocný v orientaci s ohledem na aktuální vývoj na trhu práce – kam směřovat svou dosavadní profesní kvalifikaci, schopnosti a zkušenosti a především jak je formulovat a prezentovat ve strukturovaných životopisech a motivačních dopisech a tyto pak obměňovat s ohledem na nabízená místa, o která se hodlá ucházet. Upozornit a připravit jej na neznámé, netušené a nečekané nové požadavky a metody praktikované při výběrových řízeních, poradit účinné způsoby sebeprezentace…

Již ve svém prvním článku jsem uvedla, že ztráta zaměstnání – obzvláště u vyšších věkových kategorií a nejen v době aktuálních dopadů světové finanční krize – je srovnatelná se ztrátou životního partnera nebo ztrátou domova následkem přírodní katastrofy – tedy situace, se kterou se postižený ve většině případů není schopen vyrovnat jen prostřednictvím vlastních sil (ztráta sebedůvěry, sebeúcty, pocity bezvýchodnosti a bezmoci, skepse, deprese a upadání do pasivity, což může mít velmi logicky za následek rozpad vztahů, rodinných a přátelských vazeb a tím další prohlubování osobní krize).

Z vlastní zkušenosti mohu konstatovat, že jen možnost, své tísně, obavy a pocity někde ventilovat, být vyslyšen a mít možnost problém alespoň pojmenovat, rovnováhu nalézt pomáhá, i když mnohdy pouze krátkodobě, přece jen…

Místo takového poradenství může být podle současného systému uchazeč, pokud má štěstí, z rozhodnutí moci úřední, po nejdříve 5 měsících tápání zařazen do zmíněného projektu, jehož obsah a náplň skutečně přínosné jsou. Součástí finančních nákladů celého projektu je mimo platů managementu a příslušných lektorů zcela jistě i zpracování návrhu plánu a programu projektu samotného, ale především pronájem několika poschodí poměrně rozsáhlé budovy, nicméně vždy pro limitovaný počet účastníků, zařazovaných podle vznikajících pořadníků (jak již rovněž bylo zmíněno – bez záruky účelnosti a mnohdy v rozporu se zdravým rozumem).

Jak jsem již v přechozích článcích také uvedla, možnost, kam se obrátit se o radu či pomoc, mně příslušnou úřednicí, z logiky věci snad zaškolenou v problematice zprostředkovávání práce, vůbec nabídnuta nebyla.

Adresa poradny pro občany v životní tísni, včetně nezaměstananých, je na mně příslušném ÚP vyvěšena na malé nástěnce v mezaninu za sloupem schodiště. ÚP sídlí ve druhém poschodí budovy úřadu městské části a návštěvník logicky využije jednoho ze tří výtahů.

Mou zkušeností rovněž je, že u příslušníků věkových skupin, u kterých školní výuka ovládání PC ještě nebyla součástí základního vzdělání, zvládají naprosto bez problémů počítačové funkce a programy, které byly nezbytné pro plnění dosavadních pracovních úkonů. Současné požadavky perfektní znalosti programů MS Office (všech funkcí Wordu, Excelu, PowerPointu a dalších) bez návodu splňovat nemohou.

Takto oproti mladším ročníkům nezaviněně znevýhodněným uchazečům o zaměstnání z vyšších věkových skupin by měla být rovněž bezprostředně po zaregistrování na ÚP automaticky nabídnuta konzultace ohledně dosud osvojených schopností ovládání PC s možností příslušného výcviku. Nedokáži si přestavit, že z částky 633 miliónů EUR (cca. 15, 825 miliard Kč), kterou má ČR ročně k dispozici z prostředků ESF tuto nutnost a dnes již základní gramotnost není možno pokrýt. Znám několik dalších příkladů ze svého okolí, kdy handicepem při hledání nového uplatnění byly právě nedostatečné dovednosti v ovládání PC a možnost výcviku úřadem práce ani nastíněna nebyla. Má slova, ač jistě neúmyslně, potvrzuje i článek redaktorky týdeníku Respekt ze 10.10. 2010 Hany Čápové, „Něco pro vás máme – České úřady práce postupně přicházejí na to, jak být opravdu užitečné.” Pro značné množství nezaměstnaných nad 50 let může být vědomí nedostatečného vybavení schopnostmi ovládání PC prvotně psychologicky nepřekonatelnou bariérou. A průběh povinné razítkovací návštěvy ÚP rozhodně k dotazu po možnostech tuto zábranu odstranit, nemotivuje.

A to již vůbec nezmiňuji často požadovanou zběhlost v programech ERP/SAP a dalších náročných komplexních systémech.

Obrovskou překážkou z hlediska uchazeče o zaměstnání jsou personální agentury. Manažery projektu ESF, většinou bývalými zaměstnanci personálních agentur, mně bylo vysvětleno, že příjmem personálních agentur je provize ve výši dvou měsíčních platů přijatého nového zaměstnance, kterou hradí inzerující firma.

Zaměstnanci agentur logicky zohledňují a upřednostňují zájmy inzerenta a při téměř 9% nezaměstnanosti a více než 25 000 absolventech VŠ ve věku do 30 let, registrovaných na úřadech práce je logické, že v zájmu platícího klienta je nabídnout zájemce s co nejnižšími platovými požadavky. Některé agentury sice nabízejí poradenství i uchazečům o zaměstnání, ne ale bezplatně, což je dokonce protiprávní.

Existuje zde vůbec nějaké řešení?

  • Snad uzákonit povinnost (i prostřednictvím udělování licence personálním agenturám ze strany MPSV), uvádět v nabídkách práce inzerovaných na pracovních serverech adresu a kontaktní údaje inzerující firmy a umožnit tak přímý kontakt uchazeče s firmou samotnou.
  • Možnost právního postihu personálních agentur a zaměstnavatelů odmítajících uchazeče opakovaně bez náležitého odůvodnění.
  • Také povinnost odstranit z formulářů profilů na serverech s nabídkami práce kolonku ročník narození, bez jejíhož vyplnění se není možno zaregistrovat (CV tento údaj obsahovat nemusí), rovněž tak údaj PSČ – vzdálenost místa bydliště od sídla firmy může být důvodem prvotního vyřazení z výběrového řízení…
  • Nasměrovat finanční prostředky z ESF tak, aby je mohli využívat přímo zaměstnavatelé, event. i personální agentury pro zaškolení nových zaměstnanců z věkově znevýhodněných skupin (což jsou i čerství absolventi VŠ bez dosavadních profesních zkušeností) pro potřeby firmy.
  • Změnou přístupu společnosti k problematice nezaměstnanosti prostřednictvím informačních mediálních kampaní.

Neustále se setkávám s argumenty a tvrzením – i z míst, kde je předpokládaná objektivní znalost situace, že značná část evidovaných na ÚP skutečně sociální dávky zneužívá a o práci zájem nemá. Tato tvrzení se údajně týkají i dlužníků, kteří evidencí na UP unikají před postihy exekutorů – nakolik z vlastního zavinění a nakolik díky praktikám exekutorů samotných?

Je všeobecně známo, že v každé společnosti jsou cca. 4% těch, kdo pracovat skutečně nechtějí, civilizovaná společnost s nimi vyjít umí.

My jsme si ale klíči vyzvonili systém, kde se rady a pomoci nedostává ani těm, kteří ji opravdu hledají, ač na ni finanční prostředky v dostatečném množství k dispozici jsou…

Zde se nabízí vysvětlení:

„I když to bude znít poněkud cynicky a samozřejmě si zvýšení počtu sebevražd v žádném případě nepřeji, mohou sebevraždy našemu hospodářství pomoci. Zvláště pokud jich bude dostatečný počet.

Musíme si uvědomit, kdo nejčastěji sebevraždu páchá. Jsou to v naprosté většině případů staří a osamocení lidé nebo nezaměstnaní a osamocení lidé. To znamená úsporu důchodů, sociálních dávek a podpor v nezaměstnanosti.

Díky tomu, že tito lidé jsou osamocení, nebude po nich nikdo truchlit, čímž se zcela vyloučí riziko impulzivních sebevražd spřízněných osob.”

Zdroj: Ivan Kvis, Magazín Krize v ČR ZDE

Renata,

článek byl původně úveřejněný na Britských listech

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář