Stanovisko Akčního spolku nezaměstnaných a Evropského institutu pro veřejné otázky k novele zákona o pomoci v hmotné nouzi
Občanská sdružení akční spolek nezaměstnaných a Evropský institut pro veřejné otázky protestují proti novele zákona o pomoci v hmotné nouzi předložené ministrem práce a sociálních věcí J. Drábkem do parlamentního projednání. Návrh zákona obsahuje velice závažné změny ve výši a podmínkách poskytování těchto dávek. Jedná se zejména o následující ustanovení:
Zúžení okruhu osob, které budou mít nárok na životní minimum
Životní minimum je definováno v zákoně jako minimální společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. V současné době činí měsíční životní minimum pro jednotlivce 3 126, Kč, pro první dospělou osobu v domácnosti 2 880,- Kč, pro druhou a další dospělou osobu v domácnosti 2 600,-. Pro nezaopatřené dítě ve věku do 6 let je to částka 1 600,-Kč, pro dítě ve věku 6 – 15 let jde o částku 1 960,- Kč a pro nezaopatřené dítě ve věku 15 – 26 let je to částka 2 250,- Kč.
Částka, kterou občané dostávají, však obvykle nedosahuje ani životního minima a v mnoha situacích se omezuje na existenční minimum, jež je minimální hranicí peněžních příjmů, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních životních potřeb na úrovni umožňující přežití. V současné době činí měsíčně 2 020,- Kč.
Návrh obsahuje novou úpravu výše částky na živobytí a je velmi nepřehledný, takže občané nebudou odět, nač mají nárok.
Doposud platí, že pokud osoba v hmotné nouzi odpracuje zadarmo 20 hodin v rámci veřejné služby, má nárok na životní minimum tzn. na částku 3 126,- pro jednotlivce místo existenčního mimina 2 020,- Kč. Nově bude muset odpracovat zadarmo 30 hodin a dostane jen poměrnou část rozdílu mezi životním a existenčním minimem. Navíc se v zákoně uměle konstruují nové důvody ke snížení částky živobytí na úroveň existenčního minima
V dalších bodech návrh směřuje k vypuštění úhrady nákladů na základní vybavení domácnosti, vznáší požadavky na rychlejší prodej movitého majetku a zpřísňuje podmínky pro uznání snahy o zvýšení příjmu vlastní prací.
Rozšíření veřejné služby
Zákon o veřejné službě vstoupil v platnost v roce 2009 a svou protiústavností vzbudil nevoli občanů i veřejného ochránce lidských práv. Zákon ukládá občanovi v hmotné nouzi povinnost zadarmo odpracovat měsíčně 20 hodin veřejné služby, aby získal nárok na částku nedosahující ani životního minima 3126 Kč. Pokud občan zmíněných 20 hodin neodpracuje, např. proto, že práce není a zákon neukládá povinnost obcím veřejnou službu nezaměstnanému poskytnout, dostává občan existenční minimum ve výši 2 020,- Kč.
V souběžně předložené novele zákona o zaměstnanosti se požaduje, aby osoby v hmotné nouzi pracovaly ve veřejné službě až 20 hodin týdně. To představuje práci na zkrácený úvazek, ale bez odměny, což znamená státem organizované okrádání osob na pokraji sociálního vyloučení o mzdu. Stát si tak pod hrozbou sankcí a ztráty minimálních existenčních prostředků chce vynucovat neplacenou práci, a to bez jakékoli souvislosti se zprostředkováním zaměstnání. Podobné postupy jsou naprosto neslučitelné s principy demokratické společnosti.
Institut veřejné služby sám o sobě představuje hrubé zneužití existenční tísně občanů v hmotné nouzi k jejich pracovnímu vykořisťování. Běžné pracovní aktivity jsou vykonávány osobami mimo pracovní poměr, bez práv zaměstnanců a povinností zaměstnavatele. V důsledku veřejné služby zanikají běžná pracovní místa. Z osobního šetření mezi postiženými občany jsou nám také známy případy stigmatizace vykonavatelů veřejné služby. Stát tak systematicky organizuje činnost, které se dopouštějí obchodníci s lidmi – práce není řádně odměňována a chybí i základní práva pracovníků. Požadujeme vypustit z návrhu ustanovení o rozšíření okruhu osob vykonávajících veřejnou službu a v nejkratší možné době odstranit veřejnou službu z českého právního řádu, současné vztahy nahradit pracovními smlouvami podle zákoníku práce a oběti tzv. veřejné služby odškodnit dodatečným vyplacením odpovídající mzdy.
Časové omezení vyplácení doplatku na bydlení
Dle nového zákona by podmínkou nároku na doplatek na bydlení bylo získání nároku na příspěvek na živobytí. Doplatek na bydlení by se poskytoval nejdéle na dobu 84 měsíců během posledních 10 let, přičemž doby pobírání se v období těchto 10 let sčítají. Toto ustanovení znamená, že po uplynutí příslušných období bude občan bez nároku na jakoukoli podporu bydlení, protože souběžně se navrhuje časově omezit také poskytování příspěvku na bydlení. Stát tedy svou politikou zamýšlí podporovat vznik bezdomovectví. Nelze akceptovat politická prohlášení ohledně motivace k přestěhování do levnějšího bydlení, protože se podpora nemá poskytovat ani pro levnější bydlení a také proto, že sociální byty v ČR vlivem chybějící legislativy nejsou. Občané by tak byli nedostatkem finančních prostředků i sociálního bydlení vyštváni ze společnosti. Neexistuje žádný rozumný důvod k paušálnímu odepření doplatku na bydlení.
Donucení rodičů využívat pro vlastní potřeby majetek nezletilých dětí
Toto nové ustanovení nutí rodiče zneužívat pro vlastní potřebu majetek nezletilých dětí, což odporuje obecným zásadám morálky a narušuje rodinné vztahy. Navíc dochází ke kolizi s ustanoveními občanského a rodinného práva, která právě takovému jednání rodičů vůči nezletilým zamezují.
O způsobu výplaty dávek v hmotné nouzi má rozhodovat krajská pobočka úřadu práce
Toto ustanovení je pro občany v hmotné nouzi diskriminační, neboť příjemci jiných státem vyplácených dávek (např. senioři či ženy na rodičovské dovolené) se mohou svobodně rozhodnout, jakou formou jim bude dávka vyplacena. Současný stav, tzn. vyplácení dávek v hmotné nouzi prostřednictvím poukázek, označil ochránce lidských práv za protiústavní, neboť poukázky není možné použít ve všech obchodech, u lékaře apod.
Neuznání prohlášení žadatele jako prostředku k prokázání potřebných skutečností
Je věcí úřadu, jak v řízení o stanovení okruhu společně posuzovaných osob vyhodnotí podklady a jaké prostředky považuje za dostatečné k zjištění skutkového stavu. Neexistuje důvod z obecných zásad úředního řízení vyčleňovat jeden důkazní prostředek a ten označovat za samostatně nedostatečný k prokázání určitých skutečností, protože v některých situacích dostačovat může a v jiných případech se s tímto prostředkem stejně nelze spokojit.
Požadavek na prohlášení žadatele a jeho blízkých, že se neobejdou bez pomoci
Přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi předchází přísné testování příjmu a majetku žadatele o dávku i společně posuzovaných osob a jakékoli prohlášení tohoto druhu nepřidává nic k zjištěným skutečnostem.
Pokud má dojít ke zvýšení nebo snížení opakující se dávky o částku nižší než 50 Kč, nemění se výše dosud vyplácené dávky
Do konce roku 2008 měl stát povinnost valorizovat dávky v hmotné nouzi, pokud meziroční inflace přesáhla 1 %. Valorizace dávek byla nevýznamná, většinou nedosahovala zmíněných 50,- Kč. Mohlo by se stát, že životní minimum se zvýší, ale kvůli tomuto ustanovení by příjemci dostávali stejnou částku jako před valorizací.
Stanovení restriktivní podmínky tzv. bydliště na území České republiky pro nárok na příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení.
V České republice vinou nedostatečné sociální sítě existuje rozsáhlá skupina osob bez bydliště, které se nacházejí zpravidla v situaci sociální potřebnosti. Již dnešní úprava bezdůvodně znemožňuje čerpat dávky na podporu bydlení osobám bez trvalého pobytu, i když jde o státní občany. Stanovení dalších omezení znamená vyloučení dalších skupin z poskytování nejzákladnější pomoci.
Nárok na pomoc by měl být přiznán bez dalšího všem českým občanům, pokud jinak splňují podmínky zákona a nemají nárok na dávky v zahraničí.
Všeobecné zhodnocení návrhu
Pokud bude novela zákona o pomoci v hmotné nouzi přijata, budou sociálně potřební občané připraveni o veškerý majetek včetně majetku nezletilých dětí, budou zneužíváni jako neplacená pracovní síla živená dávkami pod úrovní potřebnou k důstojné existenci a po několika letech také připraveni o bydlení.
Hrozí tak prohloubení již existující sociálních problémů a zvýšení společensko-patologických jevů. Je nutné také konstatovat nesoulad částí návrhu s ústavním pořádkem České republiky. Jedná se o časové omezení poskytování doplatku na bydlení a rozšíření veřejné služby. Zákon o pomoci v hmotné nouzi totiž představuje (§1 zákona) naplnění ustanovení čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pokud je tedy k zajištění těchto podmínek nezbytné poskytovat doplatek na bydlení, pak jeho odejmutí za jinak nezměněných podmínek znamená, že nejsou zajištěny. Listina základních práv a svobod přitom povinnost státu zajišťovat tyto podmínky neomezuje uplynutím časového období.
Kromě toho Listina základních práv a svobod stanovuje v čl. 28 právo na spravedlivou odměnu za práci. Pokud návrh předpokládá vznik situace, kdy stát nebude osobám vykonávajícím veřejnou službu platit odměnu za práci, dochází ke kolizi s uvedeným článkem Listiny základních lidských práv a svobod. Návrh tedy kromě narušení společenských poměrů porušuje ústavně garantovaná práva občanů.
Jana Richterová Vilém Gutfreund
Akční spolek nezaměstnaných Evropský institut pro veřejné otázky
.